Emoce jsou kořením života. Někdy ale dost „spicy“...

Emoce jsou základním prvkem naší existence. Ovlivňují téměř všechno – naše myšlení, chování i fyzické zdraví. Rozumět jim znamená rozumět sám sobě a mít nad svými emočními reakcemi větší kontrolu. Každá emoce, kterou cítíme, má svou funkci a v těle se odehrává mnoho složitých procesů. A i když nám někdy mohou lézt opravdu na nervy, bez nich by život neměl tu správnou chuť. 

Celou epizodu podcastu Chci o tom mluvit si můžete pustit zde. Díl najdete také na Spotify.

Emoce mají důležitý evoluční význam. Pomáhají nám totiž přežít a přizpůsobit se prostředí, ve kterém se zrovna nacházíme. Paul Ekman, významný americký psycholog, který studoval univerzálnost emocí, zjistil, že základní emoce jsou přítomné napříč kulturami a slouží specifickým účelům.

Emoce mají tzv. motivační funkce. V podstatě nám říkají, co se děje a jak reagovat:

• Strach nás upozorňuje na hrozbu a nutí nás chránit
• Radost nám říká, že se děje něco pozitivního.
• Smutek nám pomáhá zpracovat ztrátu.
• Pocit viny nás vede k nápravě chyb.

📌 Příklad: Když vidíme agresivního psa, naše amygdala (část mozku zodpovědná za zpracování strachu) se aktivuje a spustí stresovou reakci – zvýší se srdeční tep, vyplaví se adrenalin a tělo se připraví na reakci "boj nebo útěk". To znamená, že buď utečete, nebo budete bojovat. 

Emoce jsou také velmi důležitým prostředkem ke komunikaci a budování vztahů:

• Výraz tváře a řeč těla pomáhají druhým pochopit naše pocity.

• Sdílené emoce posilují sociální vazby.

• Empatie nám umožňuje chápat druhé.

📌 Příklad: Když vidíme někoho plakat, náš mozek aktivuje zrcadlové neurony, které nám umožňují cítit soucit a pomáhají nám vhodně reagovat

Když prožíváme emoce, v našem mozku se děje mnoho zajímavých reakcí

Emoce totiž mají silný neurobiologický základ. Ve chvíli, kdy cítíme radost, strach, hněv nebo smutek, spouští se složitá síť mozkových struktur, hormonů a neurotransmiterů, které ovlivňují naše tělo i psychiku. 

Existuje několik klíčových částí mozku, které jsou zodpovědné za naše emoce:

Amygdala – alarm pro mozek

Amygdala (o té uslyšíte ještě hodně) připomíná svým tvarem malou mandli uloženou v limbickém systému, která funguje jako centrum pro zpracování emocí (zejména strachu a ohrožení).

Dokáže detekovat hrozby – třeba když vidíme něco nebezpečného, amygdala se aktivuje dříve, než si to logicky uvědomíme. Pokud vyhodnotí situaci jako nebezpečnou, spustí stresové reakce a vyšle signál do hypotalamu. Pak přichází již zmíněný "boj nebo útěk" (fight-or-flight). 

Amygdala také ovlivňuje učení a paměť. Silné emocionální vzpomínky se ukládají hlouběji právě díky zapojení amygdaly. To znamená, že si pamatujeme silněji ty špatné vzpomínky a ne ty dobré. Lidé s posttraumatickou poruchou mají problémy s pamětí, protože tato část mozku nefunguje tak, jak má.

Přecitlivělá amygdala může vést k úzkostem, panickým reakcím a přehnanému strachu. Naopak příliš slabá amygdala může znamenat nedostatečnou reakci na nebezpečí (např. u lidí s psychopatií), o čemž si budete moct přečíst v druhé části článku. 

Hypothalamus – most mezi mozkem a tělem

Hypothalamus je regulační centrum, které propojuje mozek s autonomním nervovým systémem a hormonálním systémem.

Řídí tělesné reakce na stres. Reguluje srdeční tep, krevní tlak, dýchání, poceníva další fyziologické procesy. Ovládá hormonální reakce, komunikuje s nadledvinami, které vylučují stresové hormony kortizol a adrenalin. Pomáhá udržovat rovnováhu – reguluje hladinu energie, spánek, hlad a žízeň.

Co se děje, když hypothalamus nefunguje tak, jak má?
Chronická aktivace hypothalamu kvůli dlouhodobému stresu může vést k vyčerpání organismu, hormonální nerovnováze a psychosomatickým onemocněním (např. vysoký krevní tlak, zažívací problémy, oslabená imunita).

Prefrontální kůra – racionální centrum mozku

Prefrontální kůra je část mozku, která pomáhá regulovat emoce a kontrolovat impulzy. Je to "logická brzda", která pomáhá uklidnit přehnané emoční reakce.

• Zpracovává emoce vědomě – pomáhá nám pochopit a interpretovat emoce racionálně.
• Reguluje impulzivní chování – např. místo okamžitého výbuchu vzteku nám umožňuje reagovat klidněji.
• Podporuje empatii a sociální chování – pomáhá nám chápat emoce druhých a přizpůsobit naše reakce.

Slabá nebo špatně fungující prefrontální kůra znamená horší emoční kontrolu, impulzivní chování a problémy s rozhodováním (např. u ADHD, některých poruch osobnosti nebo u traumat).

Představte si, že se nacházíte v temné uličce a uvidíte v ní neznámého člověka, který k vám jde rychlým krokem. 

V tuto chvíli, se s vaším tělem dějí hotové divy...

📍Amygdala (spustí alarm)

Okamžitě detekuje možnou hrozbu a spustí varovný signál.
Vyvolá stresovou reakci – zvýší se vám srdeční tep, zrychlí dýchání.

📍Hypothalamus (spustí tělesnou reakci)

Aktivuje sympatický nervový systém ("boj nebo útěk"). Existují ještě další reakce jako zmrznutí, podřízení a fragmentace (podrobněji to vysvětlím u článku týkajícího se traumatu a PTSD - posttraumatické stresové poruchy). Nadledviny vyloučí adrenalin – připraví vás na útěk nebo obranu.

📍 Prefrontální kůra (logika a analýza situace)

Rychle zvažuje situaci – je to přítel nebo neznámý útočník? Možná zjistíte, že je to jen kolemjdoucí – prefrontální kůra vyšle signál amygdale, aby se uklidnila.

Pokud se amygdala aktivuje příliš často, může to vést k:

• Úzkostem, panickým atakám – neustálé přehnané reakce na běžné situace.
• Přehnanému stresu – tělo je dlouhodobě v režimu "boj nebo útěk", což vyčerpává organismus.
• Impulzivním reakcím – bez zapojení prefrontální kůry můžeme jednat přehnaně (křičet, dělat špatná rozhodnutí).

Bez emocí bychom byli paralyzovaní rozhodováním. Neměli bychom totiž žádnou intuici, která by nám napověděla, co je správné.

Pokud máme špatný pocit z určité situace, pravděpodobně se jí vyhneme – i když si logicky neumíme vysvětlit proč. Pokud něco vyvolává radost, máme tendenci to opakovat (např. úspěšné projekty, milované koníčky apod.)

Emoci nemůžete neprožít, dejte jí raději trochu volnosti

Jedním z největších mýtů, který netuším, kdo rozhlásil, je, že potlačovat emoce je úplně v pohodě. My si nemůžeme vybírat, která emoce k nám přijde. Výzkumy, ale i miliony příběhů lidí na celém světě jasně ukazují, že jejich potlačování vede k jedinému – psychickým a fyzickým zdravotním potížím. 

Pokud emoce ignorujete můžete mít psychosomatické potíže (bolesti hlavy, zažívací problémy, vleklou únavu), vaše tělo je v neustálém napětí, takže máte vyšší stresovou hladinu. Potlačené emoce si vždycky najdou cestu ven. Pokud si je nedovolíte prožít hrozí vám větší riziko depresí, úzkostí, výbuchů hněvu a srdečních onemocnění.

Nepotlačujte je, naučte se s nimi raději vědomě pracovat.

Mnoho lidí automaticky dělí emoce na pozitivní (radost, láska, štěstí) a negativní (hněv, smutek, strach). Jsme tak naučeni. Tento pohled ale není zdravý, protože vede k potlačování emocí, které máme zafixované jako ty, co nechceme, ty otravné, se kterými nechceme mít nic společného.

Potlačování emocí neznamená, že zmizí – naopak, uloží se do podvědomí a pak "zlobí" v těle.
Každá emoce má svou funkci. Nejsou náhodné, každá z nich nám něco sděluje a pomáhá nám reagovat na svět kolem nás.

Místo "dobré vs. špatné" se raději ptám "Co mi tato emoce říká? Proč ji cítím?

• Pokud se cítíme smutní, neznamená to, že je něco "špatně". Tělo a mysl potřebují čas na adaptaci. To samé se týká pláče – slzy obsahují vyšší koncentraci stresových hormonů jako je kortizol a jejich uvolněním dochází ke snížení stresu. Zároveň uvolňuje oxytocin a endorfiny – to jsou hormony štěstí a pomáhají snižovat bolest a navozují klid.
• Pokud cítíme hněv, nemusíme ho vnímat jako něco destruktivního – můžeme ho využít k obraně svých hranic.

Emoce pro nás nesou důležité informace, nejsou našimi nepřáteli. Když se o emocích bavím s lidmi, mám pocit, že nejsou samy o sobě problém. Problémem je často jejich nepochopení nebo potlačování. Ve chvíli, kdy se s nějakou emocí často nepotkávám (například hněv, frustrace, žárlivost), tak s ní neumí pracovat a může na základě ní jednat. Například dělat partnerovi žárlivé scény apod.

Jak se ti článek líbil? Dejte mi vědět. Napište mi buď na Instagram Chci o tom mluvit, nebo na klara@chciotommluvit.cz 

Chceš si přečíst druhou část článku? Klikni na zlatý odkaz 👇🏻

📚Vybrané zdroje, ze kterých jsem čerpala: 

 Durvasula, R. (2018). Should I Stay or Should I Go? Surviving a Relationship with a Narcissist.

Campbell, W. K., & Foster, C. A. (2007). The narcissistic self: Background, an extended agency model, and ongoing controversies.

Simon, G. (2016). In Sheep's Clothing: Understanding and Dealing with Manipulative People.

Ronningstam, E. (2016). Narcissistic Personality Disorder: A Clinical Perspective.

Stines, S. (2017). Gaslighting, Narcissist Abuse and the Flying Monkeys.

Kernberg, O. (1998). Severe Personality Disorders: Psychotherapeutic Strategies.

Blair, J. R. (2018). The Neurobiology of Sociopathy.

Babiak, P., & Hare, R. D. (2006). Snakes in Suits: When Psychopaths Go to Work.

Rizzolatti, G. et al. (2004). The Mirror-Neuron System and its Role in Imitation and Empathy.

Beck, A. T. (1999). Cognitive Therapy of Personality Disorders.