Nápad vytvořit tyto stránky mě napadl už před mnoha lety. Trvalo ale dlouho, než jsem našla odvahu ho uskutečnit. Nejdřív jsem musela projít dlouhou a náročnou cestou, abych byla vůbec schopná o svém příběhu mluvit. Vyrůstala jsem s matkou, která trpí narcistní poruchou osobnosti. Doma, kde mělo být bezpečí a klid, jsem za zavřenými dveřmi musela prožívat psychické a fyzické násilí. V pěti letech jsem byla poprvé sexuálně zneužita.

Přibližně ve druhé nebo třetí třídě mě napadnul pedofil na cestě ze školy a pokusil se o to dokonce dvakrát. Přibližně kolem 11 let mě ve spánku v dětské pyžamu osahával "hodný" strýc mé kamarádky, když jsme byli přes noc na jejich chatě.

Moc ráda bych řekla, že tím moje utrpení skončilo. Ale nebyla by to pravda. Ani v dospělosti se mi nevyhnuly traumatizující události. Dlouho jsem věřila, že všechno, co se mi stalo, byla moje vina. Že kdybych byla jiná, kdybych jinak vypadala, kdybych tehdy udělala něco jinak, možná by se to nestalo.

Dnes už vím, že to tak není. Je až absurdní, že pocity viny trpí oběti, a ne ti, kteří jim ublížili. Musela jsem projít dlouhou a bolestivou cestu, abych se dostala až sem. Zároveň vím, že mé zotavení zdaleka nekončí.

Slíbila jsem sama sobě, že dokud budu dýchat, budu bojovat za sebe, za všechny oběti i přeživší, aby se jim dostávalo potřebné pomoci. A hlavně – aby se zamezilo násilí, které má moc zlomit vaši duši.

Dojít ke smíření? Někdy se to zdá nemožné.
Přesto věřím, tajně doufám, že k němu směřuji...

                                                                                                                                                                              – Klára