Nápad vytvořit tyto stránky mě napadl už před mnoha lety. Trvalo ale dlouho, než jsem našla odvahu ho uskutečnit. Nejdřív jsem musela projít dlouhou a náročnou cestou, abych byla vůbec schopná o svém příběhu mluvit. Doma, kde má být bezpečí, jsem za zavřenými dveřmi musela prožívat psychické a fyzické násilí. V pěti letech jsem byla poprvé sexuálně zneužita.
Asi ve druhé nebo třetí třídě mě napadnul pedofil na cestě ze školy. A přibližně kolem 11 let mě ve spánku v dětské pyžamu osahával "hodný" strýc mé kamarádky, u které jsem byla na návštěvě.
Moc ráda bych řekla, že tím moje utrpení skončilo. Ale nebyla by to pravda. Ani v dospělosti se mi nevyhnuly traumatizující události. Dlouho jsem věřila, že všechno, co se mi stalo, byla moje vina. Že kdybych byla jiná, kdybych jinak vypadala, kdybych tehdy udělala něco jinak, možná by se to nestalo.
Dnes už vím, že to tak není. Je až absurdní, že pocity viny trpí oběti, a ne ti, kteří jim ublížili. Musela jsem projít dlouhou a bolestivou cestu, abych se dostala až sem. Zároveň vím, že mé zotavení zdaleka nekončí.
Dojít ke smíření? Někdy se to zdá nemožné.
Přesto věřím. Tajně doufám, že k němu jednou dojdu.
– Klára