Moudrost jménem emoční inteligence
Emoční inteligence je schopnost rozpoznávat a chápat vlastní emoce, ale taky vnímat a reagovat na emoce druhých lidí. Jak ukazují výzkumy, ti, kteří jí ve svém životě trénují, vnímají svůj život jako spokojenější. Nejen proto by vás měla zajímat.
Představte si poslední situaci, kdy vás někdo rozhodil a vy jste se museli rozhodnout, jestli vybuchnete nebo to zvládnete s nadhledem. Přesně v těchto chvílích, totiž vstupuje do hry něco, čemu se říká emoční inteligence (EI).
Na rozdíl od klasického IQ, které se moc nemění (je totiž vrozené, buď máte tzv. matematický mozek, nebo ne). Za to emoční inteligence se dá rozvíjet celý život. A to je dobrá zpráva.
Psychologové jako Daniel Goleman nebo John Mayer mluví jasně:
Emoční inteligence je v životě často důležitější než IQ.
A to nejen při rozhodování, ale i ve vztazích, v práci nebo třeba při zvládání stresu.
Podle Golemana je EI klíčová pro náš úspěch – a hlavně pro naši dlouhodobou spokojenost.
V čem se liší emoční inteligence a IQ
IQ vám může pomoct vyřešit složitý úkol, naplánovat projekt nebo si rychle zapamatovat fakta. Ale EI rozhoduje o tom, jak reagujete, když vám někdo oponuje.
Nebo jak zvládáte tlak, když se něco nedaří. Případně jak včas poznat, že je druhý člověk přetížený – a nabídnete mu pomoc místo výčitek.
Studie ukazují, že lidé s vyšší emoční inteligencí:
- lépe zvládají stres,
- umí naslouchat bez nutnosti hned radit,
- dovedou vydechnout dřív, než v emocích něco řeknou,
- velmi často vedou týmy, které se necítí pod tlakem, ale v bezpečí.
Jde o životní zásadní schopnosti, které rozhodují o tom, jak se ve svém životě cítíme – a jak se cítí lidé kolem nás.
Když se podíváme na emoční inteligenci v širším kontextu, zjistíme, že její přínosy sahají mnohem dál, než jen k lepším vztahům nebo empatii.
Emoční inteligence totiž:
- pomáhá rozpoznávat vlastní vzorce chování a učit se s nimi pracova. To znamená, že neopakujeme staré reakce, ale máme šanci zvolit novou cestu,
- posiluje odolnost vůči vyhoření, protože si včas všimne varovných signálů dřív, než vás tělo i hlava odstaví,
- zvyšuje angažovanost a stabilitu v týmu – což je dnes, především v HR a leadershipu, extrémně důležité téma.
Harvardští výzkumníci navíc zjistili, že lidé s vyšší emoční inteligencí mají nižší míru úzkostí a depresí. A nejen to. Lépe se zotavují po ztrátách nebo náročných životních změnách, protože umí reflektovat, co cítí, a dokážou včas požádat o pomoc.
Autor knihy Emoční inteligence od psycholog Daniela Golemana, která jako první otevřela toto téma široké veřejnosti popsal pět klíčových složek EI. Každá z nich hraje svou roli v tom, jak zvládáme své emoci a emoce druhých.
- Sebevědomí (self-awareness)
Schopnost vnímat své emoce a lépe jim rozumět jim. Bez toho nemůžeme nic regulovat ani změnit. - Sebeovládání (self-regulation)
Umění zvládat impulzivní reakce. Nejde o to potlačovat náročnější emoce, ale umět je vyjádřit způsobe, který neubližuje (vám ani ostatním). - Motivace (motivation)
Emoční inteligence není jen o pocitech. Je i o tom, jak dokážeme pracovat s frustrací. Když se nám například nedaří, můžete na to zareagovat zhroucením nebo zapnout vytrvalost, vnitřní tah na branku apod. - Empatie (empathy)
Schopnost vnímat to, jak se cítí druzí. Nejde o soucit, ale porozumění. To, že umím číst emoce druhých, ale neztrácím přitom sebe. - Sociální dovednosti (social skills)
Komunikace, řešení konfliktů, umění vytvářet zdravé vztahy, ato jak v práci, doma i v týmu. Tohle všechno spadá pod EI.
Právě kombinace těchto pěti složek tvoří základ, díky kterému se dokážeme přizpůsobovat změnám, zvládat tlak a budovat vztahy, které drží i v bouřce.
Emoční inteligence má jasný biologický základ v našem mozku. Nejdůležitějšími oblastmi mozku, které hrají roli u EI, jsou:
1. Amygdala (naše emoční siréna)
Amygdala je součást limbického systému. Je to taková naše "emoční siréna" (v minulých dílech jsem o ní mluvila poměrně dost), která spouští reakce na to, co je pro nás emocionálně významné. Například hněv, ohrožení nebo i empatii.
Když funguje bez kontroly, může přehltit celý systém a my vybuchneme, utečeme nebo úplně ztuhneme.
U lidí s vysokou emoční inteligencí se amygdala lépe reguluje díky prefrontálnímu kortexu, což je část mozku zodpovědná za plánování, vědomé rozhodování a sebereflexi.
V praxi to znamená jediné:
- Emoce nad vámi nepřebírají nadvládu.
- Člověk si uvědomí, co cítí – dřív, než zareaguje.
- Může se vědomě rozhodnout, jak bude jeho reakce.
To je rozdíl mezi tím "jednat v afektu" a "reagovat vědomě"
Ještě si řekneme něco o dvou oblastech mozku, které hrají důležitou roli v tom, jak zvládáme emoce a jak s nimi zacházíme.
🧠 Prefrontální kortex – náš "výkonný mozek"
Tohle je část mozku, která sídlí hned za čelem – a je zodpovědná za:
- vědomé rozhodování,
- sebekontrolu,
- předvídání důsledků,
- a taky za zvažování etických a sociálních aspektů našich činů.
Jinými slovy – když dokážeme říct: "teď nebudu reagovat, protože to nic nevyřeší", je to právě prefrontální kortex, kdo nás drží zpátky.
Pokud máme emoční inteligenci dobře rozvinutou, dokáže tahle oblast zklidnit reakci amygdaly – a my můžeme zareagovat vědomě, s nadhledem, místo toho, abychom vybuchli, utekli nebo zmrzli.
📚 Studie publikované v Social Cognitive and Affective Neuroscience (Lieberman a kol., 2007) dokonce ukazují, že lidé s vyšší emoční inteligencí mají v této části mozku větší aktivitu, a to hlavně při emočně náročných situacích.
Takže – jinými slovy – ne že necítí emoce, ale jejich mozek s nimi umí líp pracovat.
🧠 Anteriorní cingulární kortex a insula – naše "vnitřní mapy emocí"
Tyto dvě oblasti mozku jsou jako vnitřní navigace pro emoce. Pomáhají nám:
- rozpoznat, co cítíme,
- pojmenovat to,
- a přenést to do interakce s druhými – bez přetvářky, ale i bez útoku.
Díky nim se například můžeme zastavit u sebe a říct:
"Cítím v těle tlak. Asi mě něco zranilo. Nechci to hned házet ven, chci se v tom nejdřív zorientovat."
Tohle je velmi jemná, ale naprosto klíčová schopnost, která odděluje emoční reaktivitu od emoční moudrosti.
📖 Psycholog Simon Baron-Cohen (2011) upozorňuje, že právě tyto oblasti bývají méně aktivní u lidí s autismem nebo narcistní poruchou osobnosti.
To neznamená, že jsou ty části mozku "rozbité". Ale že prostě fungují jinak – nebo nejsou dobře propojené s ostatními oblastmi, které se podílejí na zpracování emocí a vztahových situací.
A tady se dostáváme k opravdu důležité části:
🔍 Co se děje v mozku u lidí s poruchami osobnosti – třeba s narcismem?
1. Amygdala bývá přehnaně aktivní – nebo naopak otupělá
- U některých lidí s narcistní poruchou je amygdala hypersenzitivní – reaguje extrémně na kritiku, odmítnutí nebo jakékoliv zpochybnění ega.
- Jiní naopak vykazují nízkou reaktivitu – necítí v těle signály, které by běžně spustily empatii. A tím pádem necítí ani hranici, kdy druhému ubližují nebo ji cítí, ale nerespektují ji.
2. Prefrontální kortex – snížená aktivita při emocích
To znamená, že i když vědí, že něco dělají "špatně", jejich mozek není dobře vybavený k tomu, aby to zastavil včas
A právě to může vysvětlovat některé typické znaky narcismu:
- neschopnost přiznat chybu,
- přecitlivělost na zpětnou vazbu,
- náhlé výbuchy hněvu.
3. Odpojení mezi emocemi a myšlením
Emoční inteligence vyžaduje, aby byl náš emoční mozek propojený s tím racionálním. A právě tady to často selhává – u lidí s poruchami osobnosti tato komunikace nefunguje efektivně.
Výsledkem je, že:
- emoce nejsou rozpoznány ani pojmenovány,
- nejsou reflektovány (tedy člověk si jich není plně vědom),
- a chování se stává nepřizpůsobivé, rigidní (neměnné) nebo manipulativní – ne proto, že by ten člověk byl nutně zlý, ale protože mozkové spoje, které by regulovaly jeho chování, nejsou dost silné.